2.část

   Když špatně se píše s prázdnou palicí, tak nekonečné ticho v ní a přitom smutek, který sežral veškerý rozum a zbytky racionality. Tak trvalá a nepřestávající bolest na hrudi, když s nádechem pomalu umírá i ta poslední naděje a s výdechem zase bolí blíž a blíž. Každá minuta se převaluje a čas, co má být pomocníkem neutíká. V hlavě blázen se směje na celé kolo a slzy padají na parkety jedna za druhou. Už pláčeš sám, blázne. Zničil si to. Navždy si to zničil. Tu jedinou a poslední naději. Nemá tu cenu psát. Nemá tu cenu být.

1.část

   A tak se to stalo. Ani jsem nepředpokládal,že by se to ještě někdy stát mohlo, ale někdy snad každý potřebuje totálně odpojit od světa,aby se mohl do něho zase vrátit. Nepředpokládám, že to bude jednoduché, ba právě naopak si myslím, že to bude těžší víc, než kdykoliv jindy, proto bylo třeba se vybavit starými zbraněmi, myšleno inkoustem a blokem vonícím po právě koupené knize.

   Pochybnosti jsou krysy sebevědomí. Nutí vás myslet na samou podstatu každodenních maličkostí, bez kterých by denodenní vstávání a činnosti dnů vlastních byly určitě jednodušší, ale zde se plitkost snad již protíná se samotnou jednoduchostí. Jednoduchost vyjádřená v obrazech se zdá být krásná, ale jistě každý musí souhlasit, že jednoduchost se nedá vyjádřit v komplexnosti.

   Někdy se člověk odpojí. Pomyslná zásuvka jeho bytí se přeruší, protože dá přednost krysám znepříjemnit víc než jen každodenní činnosti.

   Ale tak se stalo. Jakoby bylo třeba kosmického otřesu, kdy Saturn ztratí svůj prstenec, věci do sebe zapadnou a přírodě se přijde na kloub. Je třeba takového hnutí mysli, kterou může pohnout jen člověk, na kterého se čeká. Tak si představte, že odhodítě pero, štetec, barvy, ruce, srdce či myšlenky na dobu tak neuvěřitelně dlouhou, že začnou umírat. Uvnitř vás ta plíseň života hnije a je to snad lenost nebo pravá nenávist, která vám brání znovu sáhnout po rozkoši v zapomění. Někdo by řekl múza snad, jiný by se oháněl délkou života a sinusovou křivkou tvořivosti. Na to by se vám ale mohl vysrat milí drazí s největším respektem mně vlastním. Je to prostě plíseň, čistý humus stvořený krysami nahlodávavačkami, které když nažerou se do sytosi, tak kostru rutiny v hlavě vám vyvěsí a je po manévrování.

   Je třeba upozornit již v úvodu zvídavého čtenáře na dvě důležité věci. Tou první bezesporu je to, že cílem toho upřímného plácání nebude přijít na kloub denní rutině a miliónů jak se říká moderních lidí v jejich prosté debilitě, ale spíše popisu strachu jedné malé osoby. A za druhé to, že jako autor svého textu opravdu nehodám šperkovat každou větu, která vypadne z pera tak neohrabaně a na podstatu věci skoupá. Snad netvořím nic podstatného a už nejedna malá zpověď se bez toho obešla.

   Vraťme se však k tomu člověku, k múze, jak jsme zmínili, protože ten se stanu pro náš příběh snad tím nejdůležitějším článkem.

   Je to zvláštní, když se nad tím zpětně zamyslím. Rád bych vám ho popsal, rád bych vám vyjádřil všechny svoje pocity, když jsem ho poprvé spatřil, leč nevím. Snad hlava zchátrala a srdce ochablo anebo je jistou pravdou to, co už tvrdili staří mudrcové, že setkání s múzou bývá často zprvu nenápadné. Ale nehonosme se vlastní blbostí a sebestředným nezájmen, jisté vzpomínky by tady byly. Na smluvenou schůzku přišel včas, tak je se to správnému gentelmanovi sluší. To já pospíchal, ve shonu a času uzavřen, jak je mi vlastní.

   Bylo odpoledne. Toho dne mi v hlavě hučelo víc než kdy jindy. Snad znáte ten pocit, když všechny látky slušné společnosti minulého večera zkonzumované vytvoří v hlavě, co v hlavě, v celém božím těle tu neskutečnou otravu mysli i fyzična a vy nedovedete se soustředit na všechny krásné paprsky dalšího sluného dne a máte co dělat s úkony tak základními jako je pozdrav, stoj rovný, mluva čistá. V tomto oparu pokračovaly i další hodiny a kaju se teď přede všemi, protože obrovský stud mou duši popadá. Sedli jsme si do kavárny. Rád se obklopuju hezkými místy. A hezké to v ní bylo. Starý krásný dřevěný bar, na zdech reklamy a obrazy ze 30.let, prvorepublikové lustry snášející se ze stropu jako louče temnoty ve tvarech tak ladných a dokonalých, jakoby samy labutě vznášející se a zpívající svou smutnou píseň temnotě.

   Seděl naproti mě. Tak mladý a krásný, tak křehký a přitom silný ve svých infantilních přesvědčeních. Již tenkrát jako by mě pobízel, ať si jdu hrát a vrátit se do dětského snění, kdy hra znamenala radost ze života a ztratit ji jakoby bylo ztratit nadhled nad starostmi vytvářenými většinou i uměle společností dokonalých dravců doby. Vzrústem byl malý, přišlo mi. Pronikavé oči, krásná tvář a na hlavě černé havraní kudrny, které jsem mu hned začal závidět.

   Sedíte tam, naproti toho božího stvoření a největší parodií na pravdu zdá se být, že si to ani nemáte čas uvědomit. Chytrý čtenář si určitě rozpomene, v jaké náladě usedáte do dřevěné židle. V hlavě obavy, stud slova prázdnoty, gesta odkoukaná, žaludek na vodě. Dvě osudové osoby se potkaly a přesto paralelně kráčely vedle sebe. Realita a sen se promíchali, jeden nemohl se podívat do tváře osoby a ten druhý za nechtěným závojem zaostal. Snad zpětně řečeno každý příběh musí mít svůj úvod, vždyť nejedná se tady o popis romantické lásky Shakespearovské v jejím svůdném úvodu, ale snad o osudovost dvou samotných prázdných myslí vznášející se v času a prostoru.

   Ani nedovedu dobře posoudit, co se mu tenkrát honilo hlavou. Snad myslel,že se úplně ztratil v realitě nebo nedovedl uchopit uchopit toho naproti v celé jeho osobě. Ve své vrozené skromnosti a snad prvně mnou špatně pochopené extrovertnosti se snažil mě přitáhnout k rozumu, povídal, kouřil, vzpomínal a rozebíral a já seděl naproti němu, v řadě cigaret nechtěl jsem být zahanben. Snad více zahanben byl jsem svou přítomností. Neuvědomoval jsem si nic, přítomností se pro mě stal nesnesitelný pocit zpocených a páchnoucích rukou. Rozloučili jsme se.

   Neviděl jsem ho dobrých pár týdnů. Nevadilo mi to, záklopka v hlavě jakoby mi přetrhala nitky jedinečnosti. Vím jen, že jsem pokračoval dál v nicotné kariéře vrchního pilota hanby zoufalců- Samotu už jsem necítil, naopak, přítomnost okolních duší plazících se po mě jako smečka čmuchajících čoklů mi byla nepříjemná. Již tenkrát vytvořil jsem si v hlavě vlastní svět. Vlastní místo, kde jsem se probouzel, usedal k ránní kávě, četl si ranní noviny a ulehal jako spořádaný občan ve svých myšlenkách zákonitosti. Čtenář musí pochopit, že doba se postupem času stala velmi hektickou. Zprávy letící rychlostí blesku, fotografie, odposlouchávací zařízení, řízené identifikační přístroje a spolu s růstem vší té technky, jako by se zmenšoval prostor vlastní svobodě a uzavíral se v té vyděšené 13.komnatě v nejniternějších útrobách mozku, kdy jednotlivé neurony spjaty v síti jakoby samy neznaly cestu, jak se k té komnatě dostat. Problémem nového světa však bylo to, že byl založen na svých základech. Veškerá svoboda, pravda, řád i odplata byla souzena soudcem vlastním leč neodvolatelným. Snad v mariáši svědomí prohrálo své žezlo vlády a soudce M. přitakával jak nejlépe mu zase jeho svědomí napovídalo.

   Probudil jsem se a v ten den mrak v jeho srdci zdál se být temnějším než obvykle. Je až podivuhodné, jak někdy člověk podlehne všem těm zmarům, které ho dokáží odzbrojit tak neuvěřitelnou rychlostí, tu oddělenou pohou jednou tmavou nocí. Seděl jsem ve svém zatuchlém křesle se svou zatuchlou duší, která se mi v ten den zdála ještě starší než obvykle. Cítil jsem se nemocně. Kouřil jsem neuvěřitelnou rychlostí a přemýšlel, co jsem to udělal. Ne, co jsem udělal,ale co jsem mohl udělat, kdybych bych býval se k tomu postavil jinak. Samotnému mi to znělo zmateně, ale najednou se všechny ty zmatené obrazy začalaly spojovat do celku tak významného, že se mi začalo dělat ještě víc špatně. Chtěl jsem s někým zoufale mluvit. Mobil. Pět telefonátů, 6 textových zpráv, zpocené ruce a na stole již otevřená láhev vodky.

   Ozval se mi. On se mi ozval. 

Dopis, který se neposlal

Tak píšu Ti dopis, který jsem neposlal. Nechtěl jsem ho nikdy psát, neměl být nikdy odeslán. Měl Ti být vytvořen. Vymyšlen, vyžit, vybýt. Nebyl nikdy nic z toho a z toho studu se někdy propadám. Nemá cenu psát, nemá cenu nic posílat, mělo by se stát. Ono? Kdo? Vždyt my. Tak bezokolku mluviti v 3.osobě jednotného čísla a myslet na 1.osobu množného je hanebné jako jen vůbec snažit se někdy v nalezení a probuzení z opice hájit sám sebe. Možná lépe hájit nás. Dva. V 1.osobě množného čísla. Protože tam jsi ty. To potom a proto, že ostuda ztrácí alespoň z poloviny na své síle. Neztrácím se a neodcházím,abych odešel, ztratil ideály a zavřel dveře před tím, koho i já jsem měl rád. Tak najít příčinu, jádro, vhodná slova, kytku a romanticky zaprášený smoking. Pokleknout a nezapomenout. Jak? Tím, že zkusit poslat dopis, který neposlat. Třebas. Promiň.

Miluju Tě. 

Modlitba smutného Villona

V tom smutku zmaten a přesto v denním světle oděn,

nechápu a nechápán,

tak zahrnut přítomností a přesto sám. 

Uvědoměn rozumem a zrazen láskou v srdci blázna.

Nedokážu pochopit, proč dny tak rychle letí 

a s nimi přízraky tak.

Chtěl bych se rozplynout v dešti smutku slz, 

na chvíli bez bolesti a zmatku ulehnout. 

Vrátit se v podobě ptáka, 

rozhlížet se na věci z výšky nebeské. 

Netruchlit pro sebe, 

jen už na chvíli usnouti v představách, 

nikdy je nepochopit.

Odvrátit neodvratitelné 

a odhodit divé zvěři kousek z mozku v hlavě, 

ať někdo pochopí, 

že nechtěl jsem v dešti smutku slz žít, 

ale netrápit nemocí ty, které miluji. 

sám

Kdy v otázkách na slova
ztrácím se sám, 
tam v hluchotě světa,
leckde opodál. 

Kde v hluchotě světa,
tóny mé pochopí, 
tu hudbou tepla srdce mé zaplaví.

Kdy v pocitu hloupém, 
otevřu se nám, 
kdy přestanem věřiti stojíce a tam. 

Tvoje

Tou rutinou odkazu ležel si na konci, 
tak čekaje na tebe ve chvíli, která nekončí

Tou rutinou odkazu ležel si na pravdě, 
kdy nemravně myslel o strachu lákavě

Tou rutinou odkazu vzpomínal na tebe, 
na vůni pocitu ze strachu v krádeje

Tak čistotou sobeckou chtěl bych tě políbit zas, 
usnouti ti spánkem a nevnímat   

P1

Seděl ve špinavé čínské restauraci. Byla tma, lampy se za okny smály noci a v jeho nitru bylo prázdno. Necítil nic, jen hlad. Všechny jeho pocity jakoby odešly a on se nemohl ani hnout. Prázdnota, nuda, potěšení. Potěšení z prázdnoty. Byl za to rád. Jindy utíkal před realitou mílovými kroky, která ho ne a ne dostihnout. Vzpomínal na dětství. Za tlustým sklem cítil, jak cítil. Bylo to strašné, unikal návalu senzitivity a nemohl se nadechnout, padal na něj strop z betonu, všechno tak bolelo, tlačilo, řezalo, prchalo, stříkalo. Slzy upřímnosti se tenkrát valily po tvářích nemohouc se zastavit v pochopení reality. Unikl tomu? Vyhrál v kartách vítězství nebo se infantilně uzavřel ve skořápce, kterou rozežírá zevnitř jako červ? Rozhlédl se kolem sebe. Pálily ho oči. Cítil, že mu není fyzicky dobře. Bylo mu špatně ze sebe. V každém pohledu na sebe cítil jízlivou přítomnost neupřímnosti a hrál s ní zvláštní druh hry na schovávanou.