Toho rána

Toho rána se mu zdálo, že by měl něco říct. Proudy pocitů v něm vřely a nedovedl je zachytit. Stal se z něho podivín. Seděl, toužil po pochopení a sám se světa odděloval. Utíkal mílovými kroky od průsečíku normálnosti. Byla to pro něj nula. Průsečík nuly s nulou, stokrát znásobený nulou nickou v odporně lesklém klobouku na té její šišaté hlavě. Na jednu stranu byl rád. Když se rozhlédl kolem sebe, viděl ještě unavenější obličeje. Nebylo to tím, že by z hůry viděl dál, bylo to tím, že mohl vidět, že nebyl ještě natolik uzavřen v problémech existence se ztrátou vnímání krásy. V metru se rozhlédl kolem sebe. Měl ze sebe radost. Slova vyvstávala jako dřív, nabízely se, tu nevinně, tu okázale a on si mohl vybírat. Pouštěl si zase žilou, tříbil, cítil, pocity.